V zámku a v podzámčí

Milost paní Skočdopolová ze Springfeldu měla ráda drahé a cenné věci a chtěla dosáhnout úrovně nejbohatších a nejurozenějších paniček, a proto začala zvyšovat daně a vykořisťovat prostý lid.
Dokud ještě býval pan Skočdopole panem Skočdopolem a lidé o něm nevěděli víc, než že je bohatý, chodilo to v domě jinak. Paní neměla komornou, mazlíčka, služebnictvo, zámek ani jiné podobné věci. Postupně se však peníze začaly hromadit, až pan Skočdopole nevěděl, co s nimi. Paní se znelíbilo jméno Skočdopolová. Přemluvila manžela, aby jí koupil přídavné jméno „von Springfeld“. To jí však nestačilo a umanula si, že když má teď titul, musí mít i vlastní panství. Tak koupili panství, koně, chrty a najali služebnictvo. 
Paninou důvěrnicí se stala mamzel Sára, která byla velice vypočítavá. Když Sára řekla: „Tak by to mělo být, tak jsme to měli v našem zámku“(tím myslela svojí předchozí paní), hned to paní ze Springfeldu nechala udělat. Ne vše, co jí Sára napovídala byla pravda, ale paní byla tak naivní, že Sáře vše věřila.
Jednoho dne si pořídili i stejného psa, se stejným jménem, jako měla údajně Sářina předešlá paní. Jmenoval se Joli a rozmazlovali ho, jak jen to šlo. Jeho opatrovnicí se stala samozřejmě mamzel Sára, která přesvědčila paní, že by měla psovi a jeho opatrovníkovi udělit měsíční rentu v případě, že by paní umřela. Sára chtěla vládnout v celém domě a v panství ještě více. Moc se jí to ale nedařilo, protože pan Springfeld neměl Sáru rád a dával si na ní pozor.
Celý zámek ležel na vršku nad městečkem, jehož obyvatelé se dělili na tři společenské třídy. Do první se počítali zámožní hospodáři, kteří vlastnili dům, dvorec a hodně polí. Z těchto boháčů se obyčejně volila městská rada a starosta. Do druhé třídy se řadili chudší řemeslníci vlastnící jen malé pole a domek. Třetí třída byla tzv.lůza, podruhovina, která živa byla „z ruky do úst“.
Zatímco rodina Skočdopolových žila v přepychu a užívala si peněz, lidé v podzámčí trpěli stálým zvyšováním daní. Byli chudí. Zámecký pes si žil dokonce lépe než děti poddaných.
V podzámčí prohrál svůj boj s cholerou roční Josífek, syn vdovy Karáskové. Hned nato umřela i ona. Jejího druhého syna Vojtěcha se ujal krejčí Sýkora, který už sám měl pět dětí a zařídil Karáskové a Josífkovi pohřeb.
Jednoho dne Sáře utekl Joli. Celý zámek ho hledal. Našel ho malý Vojtěch. Joli na něj nejdříve vrčel, pak kolem ale běžel zuřivý pes a Joli se u Vojtěcha schoval. Chlapec Joliho vzal do náruče a utíkal s ním k pantátovi, protože se také bál toho zuřivého psa, kterého tu honil písař Kalina. Sýkora písaře na cestě zastavil a pověděl mu, že našli pejska milostpaní.
Kalina se vydal s Vojtěchem na zámek vrátit psíka. Když si milostpaní vyslechla jeho vyprávění, rozhodla se, že si Vojtěcha nechá na zámku. Ten jí řekl, že se nejdříve zeptá pantáty a odešel.
Joliho útěk měl velikých následků. Paní nechala ohradit celý park plotem, aby se už o psa nemusela bát. Třísky, co zbyly z jeho výroby, rozdala chudým a ještě jim poslal nějaké obilí a hrách. Skočdopolovi se totiž cítili pře krejčím zahanbeně, že sám toho má málo, má pět dětí a vezme si na starost ještě Vojtěcha, zatímco oni mají všeho nadbytek a jen si užívají.
Vojtěch nakonec jejich nabídku přijmul. Dostal na starost péči o Joliho a jiné drobnější práce. Paní ho přejmenovala na Albrechta.
Za nějaký čas paní onemocněla cholerou a jako zázrakem s uzdravila a byla potom jako vyměněná. Začala se zajímat o chudé, o pacienty pana doktora a Vojtěchovi přestala říkat Albrecht a nechala ho, aby šel studovat na doktora.
Joli už také nebyl tím rozmazleným pejskem jako dřív. Vojtík ho úplně předělal.
Nakonec paní Skočdopolová odjela na doporučení lékaře do Itálie. Ještě před odjezdem nechala zřídit opatrovnu pro malé děti a adoptovala malého hocha – Emila. Do Itálie s ní odjela i její klíčnice, na jejíž místo nastoupila paní Sýkorová…