Křesťanství

Vzniklo ve 4.desetiletí n.l., na římské půdě,v Palestině a částečně navazovalo na judaismus. Prvním křesťanským centrem byl Jeruzalém. Křesťanství se z Palestiny šířilo všemi směry, ale nejrychleji v římské říši, kde se muselo vyrovnat s řeckou filozofií a nepřátelstvím lidu.

Stejně jako judaismus a islám je i křesťanství monoteistickým náboženstvím, tzn. že Bůh je samojediný a žádní další bohové neexistují. Bůh je považován za stvořitele celého světa a za pána nad časem i dějinami. Jeho syn, Ježíš Kristus, sestoupil na zem, žil jako člověk a smrtí na kříži spasil svět. Většina křesťanských církví vyznává Boží Trojici - Boha Otce jako Stvořitele, Ježíše Krista jako Syna a Ducha svatého.I přestože v dnešní době je nejznámějším znakem křesťanství kříž, dříve to byla především ryba. To kvůli tomu, že se dříve potřebovali. Křesťané nějak poznávat a proto, že jich většina mluvila řecky. Vznikla jedna spojenina ze slov ,, Jezus Christus téoch io sote" což je Ježíš Kristus Boží Spasitel. Když vezmete z každého slova první písmeno vznikne slovo ,, Ichtis" - Ryba
Základní pravidla života každého křesťana jsou uložena v Desateru přikázání a v motlitbě Otčenáš. Zdánlivě prosté nároky Desatera jsou v Ježíšově výkladu prakticky nesplnitelné, křesťan se tedy může spoléhat jen na Boží odpuštění a milost. Všechny jednotlivé příkazy proto Ježíš shrnuje do dvou přikázání lásky: milovat Boha plným srdcem a milovat bližního svého i svého nepřítele a zdůrazňuje povinnost odpouštět: jen ten, kdo odpouští druhým, může doufat, že mu bude odpuštěno. Náš letopočet byl zaveden jedním křesťanským mnichem na počátku 6.století. Odvíjí se od roku narození Ježíše Krista. Dnes již není pochyb o tom, že žil. Narodil se za vlády Augusta, nejspíše v r. 4 př.n.l. a pocházel ze židovské rodiny, pravděpodobně z města Nazaretu. Veřejně začal vystupovat asi ve 30 letech. Původně byl považován za jednoho z farizeů, učenců, kteří studovali a vysvětlovali židovskou Bibli a zákony. Brzy však získalo jeho učení radikální rozměr. Zatímco většina Židů byla přesvědčena o výjmečnosti svého Bohem vyvoleného národa, Ježíšovo učení neslo univerzální poselství platné pro všechny národy. Ježíš požadoval naprostou změnu myšlení a chování a lásku ke všem lidem - včetně spodiny, cizinců a i nepřátel. Po krátkém prvním úspěchu se mezi Židy zvedla velká vlna odporu proti Ježíšovu učení a nakonec byl Ježíš na žádost Židů římskými úřady popraven ukřižováním. Jakmile se však rozkřikla zpráva o jeho zázračném zmrtvýchvstání, získalo Ježíšovo učení novou sílu. Rozhodující zásluhu na úspěchu křesťanství měl Pavel (Šavel) z Tarsu. Byl to urozený, vzdělaný Žid a farizeus a zprvu byl horlivým pronásledovatelem křesťanů. Jednoho dne se mu však na cestě do Damašku zjevil Kristus a Pavel v náhlém vnuknutí pochopil pravdivost jeho učení. Zahájil rozsáhlou misijní činnost mimo židovské území, zejména mezi Řeky. Ježíšovo učení bylo určeno všem a bylo zcela veřejné, každý se s ním mohl seznámit. Křesťané byli považováni za zvláštní odnož judaismu a zatímco Židé často představovali významné členy společnosti, křesťané byli chudí a stávali se proto snadnými obětmi pronásledování. Slova pronášená při křesťanském obřadu přijímání vzbuzovala dojem, že jeho účastníci jedí lidské maso a pijí lidskou krev. Tyto ďábelské věci vedly samozřejmě k pohromám. Oblíbeným římským úslovím se stal výrok "To vinou křesťanů neprší." První velké vzplanutí protikřesťanských nálad došlo v 60.letech 1.století za Nerona, když hořel Řím. Nejoblíbenější císař hledal obětního beránka, na kterého by požár svedl, a vybral si křesťany. Dal je věznit, mučit a zabíjet po stovkách. Někteří byli ubodáni býky, jiní ukřižováni či zapáleni jako lidské pochodně. Ve 2.století stačilo k tomu, aby člověka odsoudili k smrti, jenom být křesťanem. Situace se změnila ve 4. století, když si římští vládci uvědomili, že by se křesťanská církev mohla stát oporou státní moci a impériu, které již pociťovalo neklamné příznaky úpadku. Roku 313 císař Konstantin křesťanství oficiálně povolil a v roce 380 z něj císař Theodosius nakonec učinil státní náboženství. V této době bylo křesťanství rozšířeno již v celé říši a pronikalo i daleko za její hranice. Zároveň s tím ovšem prožívalo křesťanství i složitý vnitřní zápas o podobu své věrouky a teologie. Mezi důležité problémy, o než se teologové přeli, patřila např. otázka o lidské a božské podstatě Ježíše Krista. Tyto rozpory se nikdy nepodařilo zcela odstranit a roku 1054 nakonec vedly k prvnímu velkému rozštěpení křesťanské církve na dvě větve - na větev východní čili pravoslavnou (ortodoxní) a větev západní čili katolickou. Další štěpení nastalo pak v 15. a 16. století. Takzvaná první reformace proběhla v českých zemích vznikem husitského hnutí, druhá reformace začala v Německu vystoupením teologa a reformátora Martina Luthera a pokračovala v Ženevě, kde působil Jan Kalvín. Nepřiměřená reakce katolické církve (tzv. protireformace) vedla ke krvavým náboženským válkám 16. a 17. století. Jejich konečným důsledkem byla velká vlna "odnáboženšťování" a ateismus v Evropě 18. a 19. století. Teprve ve 20. století začaly křesťanské církve znovu hledat cestu ke vzájemnému porozumění a k rozsáhlejší spolupráci.
Během svého vývoje se křesťanství rozpadlo na řadu církví (k těm hlavním patří katolická, pravoslavná a protestantská či evangelická církev) a množství sekt. Ke křesťanství se dnes hlásí asi 1,8 miliard lidí na celém světě. Třebaže ráz bohoslužeb a věrouka se často hodně liší, tvoří nepřehlédnutelnou jednotu: všechny křesťanské církve se odvolávají na Ježíše Krista a bibli. Základním rozlišením je právě míra, do jaké jednotlivé církve uznávají božský původ Ježíše Krista.